Nastalo období popovodňové. Jako po všech přírodních katastrofách, je možno i tentokrát pozorovat charakteristické fáze vývoje lidského chování. V Čechách, zdá se mi, jsou některé z nich zvlášť výrazné. Nejprve přichází obrovská vlna obětavé a nezištné pomoci. I tentokrát byla tím nejlepším, co nám voda přinesla. Znovu jsme se mohli přesvědčit, že Češi umí držet při sobě, ale jak plyne již z pověsti o synech Svatoplukových, dlouho to netrvá.
Následuje opět dlouhé a vlastně nikdy nekončící, pouze latentně a krátkodobě oslabované, období brblání a stěžování. Dá se stručně charakterizovat rčením „všichni, kteří to řídí nade mnou, jsou hlupáci“. To už považuji za, řekněme, normální stav české mentality.
Těsně po odplynutí krize však nastává ještě jedno období, které si dovolím nazvat časem hledání viníků. Zejména média tuší, že jejich sledovanost či prodejnost zvýší pouze senzace. Jakou senzací však přebít zdivočelou přírodu? Přece klasickým receptem – obětí bohům. Je třeba najít viníky dnešní situace! Je třeba je tvrdě potrestat!
Přiznám se, že osobně tenhle přístup k věci nemám rád. Možná je to tím, že se celý život věnuji technice a zejména vodě a vím, že se jenom každý z nás snaží, třeba podvědomě, najít souslednost příčina–následek (v jiné formě viník–oběť).
Vzhledem k tomu, že osobně pracuji ve firmě, která byla pověřena pražským magistrátem ke koordinaci přípravy a výstavby protipovodňových opatření v hlavním městě, rád bych přispěl několika fakty k uklidnění vášní, které vznikají na základě celé řady matoucích reportáží v tisku i v televizi. Proto uvádím následující informace k nejčastěji mylně komentovaným tématům.
Za prvé: Není třeba osočovat magistrát města, že začal s přípravou protipovodňových opatření pozdě, až po povodních na Moravě. Není to pravda. Praha ve spolupráci s Povodím Vltavy zahájila přípravu již před rokem 1997. Vím to zcela jistě, protože v tomto, pro Moravu tragickém roce, byla naše firma přizvána ke spolupráci a již tehdy nám byl předán jako jeden z podkladů matematický model průchodu povodně, který jiná firma zpracovala již v roce předchozím na základě zadání města.
Za druhé: Protipovodňová ochrana města nebyla navržena na stoletou vodu, jak se mnohde píše bez znalosti obsahu tohoto termínu. Stoletá voda je údaj pravděpodobnostní a je nižší, než reálně zaznamenané povodně, které prošly Prahou v 19. století. Proto byl jako návrhová velká voda QN pro řešení protipovodňových opatření určen průtok dosažený při katastrofální povodni v roce 1890, tj. 4030 m3 s-1 . Průběhy hladin při průchodu návrhové povodně stávající zástavbou města tak, jak byly stanoveny matematickým povodňovým modelem Prahy pak byly zvýšeny o 50 cm a na takto získanou kótu byla ochranná opatření navržena s vědomím, že i předchozí povodně mohou být překonány.
Za třetí: Náklady na kompletní výstavbu protipovodňových opatření od Zbraslavi až po Tróju jsou odhadnuty na cca 800 mil. Kč. Toto číslo je postupně zpřesňováno na základě detailního projektového řešení. Takzvaná 1. etapa dokončená v r.1999, která osvědčila svou kvalitu a ochránila Staré Město, stála celkem 48 mil. Kč (nikoli tedy 80 miliard, jak uvedla MF Dnes v jednom z článků 21. 8. 2002). Je tedy nesporné, že se jedná o investici efektivní, přestože se mnohým zdála v suchých letech zbytečná.
Za čtvrté: Město Praha financuje celou stavbu z vlastních prostředků, bez jakékoliv podpory státu. Stát doposud nemá připraven žádný program, v jehož rámci by na takovéto investice přispíval obcím a městům, která mají zájem se o sebe starat a projekty protipovodňové ochrany připravují. Finanční podpora státu je zatím směrována pouze na projekty připravené správci vodních toků, kterými jsou státní podniky Povodí. Je nesporné, že tyto podniky umí nejlépe v celém komplexu zhodnotit, kde je možné investovat nejúčelněji a kde je to nejpotřebnější. Přesto nevidím jako účelné vyřazovat z okruhu příjemců státní podpory obce a nutit Povodí aby byla investorem zařízení, která mnohdy s jimi spravovaným majetkem tak docela nesouvisí.
Za páté: Často je kladena otázka, proč ještě není všechno hotovo. Důvody jsou poměrně prosté. Jednak má město k dispozici pouze určité prostředky a s nimi musí uspokojit řadu potřeb, které nebyly v minulosti uspokojivě vyřešeny. Namátkou si můžeme jmenovat dopravní systém, inženýrské sítě či bytovou otázku. Tyto věci máme před očima každodenně, kdežto povodeň je pro většinu lidí jen hypotetická možnost. Proto se ani příliš nedivím, že ochrana před ní nebyla hlavní prioritou rozpočtu. Snad se to nyní alespoň trochu změní. Druhým důvodem je fakt, že výstavba systému protipovodňových opatření je obrovským zásahem do celého města. Není jednoduché vyprojektovat a projednat stavbu se všemi, kteří jsou dotčeni, stavbu, která se dotýká stovek vlastníků a mnohde mění tvář hlavního města. Úředníci, kteří takovou stavbu povolují musí vzít v úvahu všechna stanoviska, ať už se někomu mohou zdát jakkoliv sobecká nebo extrémistická. Doba, kdy bylo možno rozhodovat jedním podpisem na stranickém sekretariátu je už díkybohu dávno pryč, v demokratické společnosti však trvá příprava staveb podstatně déle.
Tolik tedy suchá fakta. Doufám, že už je nikdy příště nebudu muset posílat do novin, protože i Praha už bude suchá. A totéž přeji i všem ostatním městům a obcím ležícím v blízkosti vodních toků.
.jpg)
_2.png)
